„Scénografie je volnou zónou mezi divadelním a výtvarným uměním“ – Ida Gianelli.

PQ, největší mezinárodní výstava scénografie a divadelní architektury (od počátku 90. let i publikací vztahujících se k tématu) má své kořeny v období mezi světovými válkami, kdy československý divadelní design a divadelní tvorba dosáhly mezinárodní úrovně.

Architekt Vlastislav Hofman, inspirován dobovými trendy, expresionismem a ku-bismem, překračuje hranice pouhého dekorování jeviště a spolu s režisérem K.H. Hilarem prosazuje na scéně Národního divadla moderní divadelní design.

Rozkvět modernismu v období „1.republiky“ otevírá prostor pro jeho následovníky. Československou scénografii výrazně ovlivňují jak významní architekti (Bedřich Feuerstein, Jiří Kroha), tak i malíři (Alois Wachsman, František Muzika, Josef Čapek, František Tichý, Jan Zrzavý a další).

Emil František Burian se svými spolupracovníky ( Kouřil, Raban ) experimentuje v D 34, V+W zakládají Osvobozené divadlo a jejich přední scénograf architekt František Zelenka navrhuje jednoduché, imaginativní scény i plakáty – de facto je zakladatelem „akční scénografie“, která oficiálně vstupuje na scénu až v poválečných 60-ých letech.

Doba je velmi živá, v Ostravě překračuje konvence Jan Sládek, v Bratislavě začíná svoji vynikající kariéru architekt František Tröster a v letech před 2. světovou válkou spolu s Jiřím Frejkou vytvářejí pozoruhodné inscenace na scénách Divadla na Vinohradech i ND. Těsně před válkou, v roce 1937, získává František Tröster za scénografii svou první zlatou medaili na „Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě“ (Exposition Internationale des Arts et des Techniques dans la Vie Moderne) v Paříži.

Toto období, násilně přerušené německou okupací, nicméně vytváří velice silnou základnu pro další rozvoj poválečné československé scénografie.

Euforie prvních vítězných let po konci války však záhy naráží na diktát nové komunistické ideologie. Likvidují se soukromá divadla, paradoxně za vydatné pomoci některých avantgardních umělců z období „1. republiky“. Stupidní propaganda socialistického realismu je ovšem těžko slučitelná se svobodnými principy předválečného modernismu. Naštěstí se komunistická cenzura v oblasti divadla zaměřuje více na vlastní divadelní texty a inscenační koncepce než na vizuální podobu, která se stále snaží navázat na předválečnou tradici.

Nejvýraznější osobnost, František Tröster, zápasí s dogmaty doby, podaří se mu při AMU založit scénografickou školu, pokračuje v tvorbě pozoruhodných inscenací a ovlivňuje následující generace, včetně dnes patrně nejznámějšího českého scénografa Josefa Svobody.

V těžké atmosféře 50. let proniká scénografie do světa a získává nejvyšší ocenění, zlaté medaile, na Biennale výtvarného umění v Sao Paulu (1959 František Tröster, 1961 Josef Svoboda, 1963 Jiří Trnka, 1965 Ladislav Vychodil, po něm Václav Nývlt). Nepochybnou zásluhu na těchto úspěších měl PhDr. Jiří Kotalík (komisař české reprezentace, který kupř. doporučil koupi dvou olejů Mikoláše Medka pro „Museum de Arte Moderna“) a PhDr. Vladimír Jindra, který pro Biennale 1959 připravil scénografickou expozici a obsáhlý katalog. Úspěchy československé scénografie vedly brazilské pořadatele k úvahám o přenesení scénografických expozic do Prahy, avšak problémy spojené s organizací, financováním a hlavně střety s oficiální ideologií a estetikou ČSSR (mezinárodní porota, ceny…) nakonec vyústily v kompromis – mezinárodní přehlídka scénografie napříště bude v Praze, bude se opakovat po 4 letech a ponese název Pražské Quadriennale. Vzniká statut a koncepce PQ, která získá podporu ITI (Internationale Theatre Institute), hledají se výstavní prostory.

První PQ se koná v r. 1967 v Bruselském pavilonu a Valdštejnské jízdárně, autorem skutečné koncepce je PhDr. Václav Jindra spolu s PhDr. Evou Soukupovou, ředitelkou Divadelního ústavu, která vystupuje za PQ v oficiální politické rovině a je generální komisařkou. Výstava scénografie a divadelní architektury je soutěžní a dělí se na sekci scénografické a kostýmní tvorby, mezinárodní a národní (ta zahrnuje tvorbu československých umělců, kteří nesoutěží na mezinárodní úrovni), na sekci tématickou (inscenace hudebně dramatických děl W.A.Mozarta) a sekci divadelní architektury. Účastní se 20 zemí. Mezi vystavujícími jsou osobnosti jako Tadeusz Kantor, Józef Szajna, Fritz Wotruba a další. Mezinárodní ohlasy jsou skvělé.

Tento úspěšný rozjezd PQ, jehož organizátoři získali podporu orgánů socialistické kultury, finanční pomoc Ministerstva kultury a další výhody (neplatí se kupř. pronájem výstavních prostor), zároveň zakládá problémy, jež se vyhrotí v následujících letech. Českoslovenští scénografové nesoutěží v mezinárodní sekci a napříště budou pod silnou ideologickou kontrolou. V uvolněném období předcházejícím Pražskému jaru se ještě podaří založit mezinárodní organizaci OISTT (Mezinárodní organizace scénografů a jevištních techniků – Organisation International of Scenographers and Theatre Technicians) se sídlem generálního sekretariátu v Divadelním ústavu v Praze. Generálním sekretářem je zvolen Ota Ornest. PQ se stává největší a nejvýznamnější mezinárodní přehlídkou scénografie a divadelní architektury, není však jedinou. V roce 1966 vzniká v Jugoslávii, v srbském Novim Sadu, Mezinárodní triennale scénografie a divadelního kostýmu (původně, již od roku 1956 divadelní festival Sterijino pozorje), které v menším měřítku konkuruje PQ. Triennale střídá výstavy scénografie a kostýmu, divadelní knihy, periodik a divadelní fotografie. Relativně svobodnější atmosféra v tehdejší Jugoslávii dovoluje umělcům „východního bloku“ vystavovat bez ideologické cenzury. Paradoxně tam nastupující generace československých scénografů bude v následujících letech získávat větší mezinárodní ohlas než na PQ, kde její oceňování bude probíhat víceméně v politické režii a zcela ve stínu velké mezinárodní soutěže.

Příští PQ je plánováno pro rok 1971. Přichází ovšem šok invaze vojsk Varšavské smlouvy a okupace ČSSR 21.8.1968. Některé západní země hrozí bojkotem, Ota Ornest je zbaven funkce generálního komisaře OISTT, tu přebírá scénograf Josef Svoboda. PhDr. Eva Soukupová, ředitelka Divadelního ústavu se snaží, podřizujíc se normalizačnímu diktátu, udržet existenci PQ, které se nakonec po politickodiplo­matických tahanicích koná v roce 1971 opět v Bruselském pavilonu a levém křídle Sjezdového paláce v areálu tehdejšího PKJF (nynější Průmyslový palác Výstaviště). Generální komisařkou je opět PhDr. Eva Soukupová, účastní se 26 zemí a Zlatou trigu (hlavní cena) vyhrává expozice NDR, zlatou medaili za scénografii David Borovskij za práce pro Divadlo na Tagance, Španělsko vystavuje scénografické práce a kostýmní návrhy Salvadora Dalího, Jerzy Gurawski vystavuje v polské expozici konstrukci slavného Grotowského Divadla-laboratoř.
PQ 75 se koná v Bruselském pavilonu, výstavní síni ÚLUV a Valdštejnské jízdárně. Zásadním oživením je vznik nové sekce expozice scénografických škol (nesoutěžní), která nahrazuje tématickou sekci (téma : inscenace her N.V.Gogola kupodivu nevzbudilo velký zájem). V oblasti scénografie je cítit nové trendy, nastupující generace tzv. akční scénografie novou funkčností a autenticitou reaguje na přebujelost a dekorativismus scénografií velkých divadel. Ve Valdštejnské jízdárně mladí čeští scénografové, unaveni stále se opakujícím vystavováním vykrášlených modelů a návrhů starší generace, prosadí (téměř proti statutu) ve svých expozicích divadelní fotografii jako dokument o skutečné podobě inscenace. Od dalšího PQ bude dokumentace povinnou součástí expozic. V sekci architektury vyhrává Francie za řešení variabilních prostorů, Zlatou trigu získává expozice SSSR (akční scénografové David Borovskij, Eduard Kočergin, Valerij Levental a další). Začínají se prosazovat teamová divadla hrající v nekonvenčních prostorech, jako Theater du Soleil z Francie nebo Studio Scarabee z Nizozemí. Reprezentant Italie Luciano Damiani naznačuje postmodernistické tendence. Zúčastněných zemí je 28, generální komisařkou je opět PhDr. Eva Soukupová.

PQ 79 pokračuje v akcentaci nekonvenčních prostorů. Unescem vyhlášený “Mezinárodní rok dítěte“ přináší renezanci loutky, jejíž role výtvarného artefaktu se vrací v nových dramatických vztazích. Michel Raffaelli z Francie s divadlem Chronique předvádí na veřejném prostranství velké čtyřmetrové loutky. František Vítek získává stříbrnou medaili za svoji mimořádnou loutkářskou tvorbu. Hlavním tématem však je : jak představit scénografii ve výstavní síni? Expozice SRN přichází s provokativním řešením – drsné, existenciální pojetí výtvarné metafory, dnešním jazykem řečeno konceptuální projekt, nabízí nové, atraktivní výstavní možnosti. Veřejnost ji velmi ocení, vyvolá však zděšení v oficiálních kulturních kruzích ČSSR. Zlatou trigu získá Velká Británie za svoji elegantní kolekci. V československé expozici poprvé vystavuje sklářský výtvarník Jan Vančura, který tím zahajuje svoji scénografickou dráhu a hned obdrží stříbrnou medaili. Generální komisař : PhDr. Eva Soukupová, účast : 27 zemí. Jednou z doprovodných akcí je výstava zakladatele moderní scénografie Adolpha Appii.

Lze říci, že přelom 70. a 80. let, po expanzi akční scénografie ze závěru dekády, naznačuje jistou únavu z ní a návrat ke zvýrazněné výtvarnosti a estetické čistotě, kterou v závěru 70. let stále udržovaly scénografie z oblasti asijských kultur, zejména scénografie japonská.

PQ 83 vrací na scénu dilema: představit scénografii na výstavě jako dokumentaci o inscenaci nebo jako volnou variaci na inscenační téma? Srovnávací sekce má zadání: inscenace hudebně-dramatických děl českých a slovenských autorů. Toto relativně úzké téma slaví úspěch – inscenace děl Leoše Janáčka dominují a přinášejí Zlatou trigu SRN za imaginativní a originální instalaci ukázek scénografických řešení jeho oper na německých jevištích. Zlatou medaili za scénografii dostává Francouz Andre Aquart, jeho Ondine (Giradoux) je čistá a jednoduchá, monobarevná, appiovsky strohá a chladná, svým způsobem předbíhá trendy, které přijdou na začátku 90. let. Začíná se projevovat návrat k užití principu barokní kulisy, v dalších letech rozvíjený postmodernou. Jako doprovodnou akci OISTAT organizuje soutěžní přehlídku projektů architektů divadelních prostorů.
Generálním komisařem je PhDr. Eva Soukupová a účastní se 28 zemí, expozice jsou ve Sjezdovém paláci PKOJF.

PQ 87 lze označit jako návrat k iluzi a nové výtvarnosti. Navzdory tomu, že se stále vyskytují kritické hlasy zpochybňující smysl samotného vystavování scénografie, se na 6. PQ prosadí nové formy výtvarně-dramatického projevu jako galerijního artefaktu. Srovnávací – tématická sekce představuje inscenace děl Antona Pavloviče Čechova. Původní statut PQ se už nerespektuje, národní a tématické sekce začínají splývat. SRN a SSSR vytvářejí působivé interpretace ducha Čechovových her, inspirovány úspěchem západoněmecké janáčkovské expozice z roku 1983 a získávají stříbrnou (SRN) a zlatou medaili (SSSR). Zlatou trigu dostanou USA za nápaditou, popartisticky pojatou instalaci „jediné velké scénografie“. Video, novátorsky použité již v roce 1983 v expozici NDR, se prosazuje v širším měřítku, nikoliv už jako pouhý dokument (kupř. expozice Nizozemí). PQ se koná ve Sjezdovém paláci PKOJF, generálním komisařem je naposledy PhDr. Eva Soukupová, vystavuje 32 zemí, mezi nimi poprvé Čína.

Závěr 80. let již žije postmodernou, interdisciplinární i multikulturní vlivy rozvolňují svět i svět divadla. Expanze nových technologií v konsumní postindustriální společnosti, doposud dominující v oblasti filmu a televize, začínají hýbat i divadlem. Současně se začínají prosazovat i alternativní divadelní formy s akcenty antropologického divadla. V tomto kotli se svět připravuje na pád východního komunistického blo­ku.

PQ 91, jehož příprava započala ještě v posledních letech totality záhy čeká bouřlivé období. Změny jdou rychle po sobě. Divadelní ústav, pořadatel PQ, střídá ředitele, nakonec v jeho čele stane Helena Albertová. Mění se ministři kultury, generálním komisařem PQ 91 je jmenován Jaroslav Malina. PhDr. Eva Soukupová, jejíž normalizační minulost vyvolává ostrou kritiku divadelníků včetně dramatika a prezidenta Václava Havla, odstupuje z postu generálního sekretáře OISTAT, jímž je znovu zvolen Ota Ornest. Po nesporném mezinárodním úspěchu PQ 87, které je považováno za nejlepší v historii PQ, se znovu vrací otázka o jeho smyslu. Je evidentní, že PQ sehrálo v době totality významnou roli, budilo zdání jakési spojnice se západními i východními kulturami nekomunistického bloku, přinášelo informace o nich a vcelku úspěšně při tom obcházelo oficiální ideologii. To byla jedna tvář nastavená světu. Ta druhá, domácí, byla opatrnická, pokud bylo potřeba cenzurovala výběr a oceňovala především politickou loajalitu. Proto se po „sametové revoluci“ okamžitě ozvala mladá generace, nejen „undergroundová“, a žádala dokonce zrušení PQ samotného, pro jeho odtrženost od živé divadelní reality, velikášskou okázalost atp. Nově vzniklá „Divadelní obec“, „Asociace scénografů“ a další vznikající nezávislá umělecká seskupení pořádala bouřlivé diskuze u „kulatých stolů“ na téma budoucnost PQ. Nemenším problémem byla transformace ekonomiky a s ní spojené financování, zpoplatnění výstavní plochy (doposud nehrazené), finanční spoluúčast zahraničních partnerů apod. ITI i OISTAT sledovaly naše domácí problémy a nabídly možnost pořádat PQ jinde – velký zájem projevilo Nizozemí (Pražské Quadriennale v Amsterdamu…?). Nakonec Výbor PQ získal ujištění MK ČSFR o poskytnutí dotace a záštitu prezidenta Václava Havla pro PQ, které zůstalo v Praze v Paláci kultury, protože Výstaviště bylo v červnu 91 zadáno pro Všeobecnou čs. výstavu. Velmi problematická architektura Paláce kultury značně ztížila jednotlivým sekcím i národním expozicím instalaci a komunikaci, zároveň však dovolila zajímavé inovace : kupř. Československá expozice zaměřená na roli divadla v sametové revoluci, otevřela své čelo výhledu na nádherné panorama Prahy a Hradu. Poprvé byla mezinárodní porotou hodnocena v soutěži společně se všemi ostatními expozicemi. Scénografické školy excelovaly v podzemí garáží nápaditými variacemi ve stylu site-specific a získaly čestné uznání poroty. Účastnilo se 36 zemí (ihned po svém jmenování pozval generální komisař Jaroslav Malina Israel a Jižní Koreu), Zlatou trigu obdržela Velká Británie, Zlatou medaili v tematické sekci Jan Vančura za soubor návrhů k Mozartovým operám a kolekce USA (Mozart v Americe), v sekci divadelní architektury obdrželi čestné uznání za projekt divadla Spirála Jindřich Smetana, Jan Louda, Tomáš Kulík a Zbyšek Stýblo.

Rokem 91 tedy PQ vstupuje do nového, svobodného prostoru a doslova se demokraticky otevírá celému světu a bezlimitně i novým tendencím. Přesto však problém, který jej provází téměř od počátku, přetrvává : Co? anebo Jak? Tedy, zjednodušeně, dokumentace nebo interpretace ?

Následující PQ 95 znovu řeší tuto otázku. Forma PQ se dále rozvolňuje, mezinárodní porota má širší složení, kromě teoretiků scénografie a divadla přibírá i kritiky. Sekce scénografická, tématická a sekce divadelní architektury se slučují pod obecnějším heslem „Hledání inscenačního prostoru“, opětovně se vrací volání po živých divadelních produkcích, doprovodných festivalech a divadelních akcích. Kromě záštity prezidenta republiky Václava Havla PQ získává i záštitu organizace UNESCO včetně grantu, a je zařazeno do jeho programu „Světové desetiletí kulturního rozvoje“.

Daří se i doprovodným akcím, NG vystavuje v Domě u Černé Matky Boží „Českou kubistickou scénografii“, FIRT (Federace pro divadelní výzkum) pořádá sympozium na téma „Scénografie jako průsečík divadla a výtvarných umění“ (viz. Motto), DÚ instaluje ve střední hale Průmyslového paláce retrospektivu díla Josefa Svobody (k jeho 75. narozeninám), v Divadle Labyrint koncipuje režisér Karel Kříž se svými spolupracovníky zajímavou výstavu „Divadlo jako týmová tvorba“. Generální komisařkou PQ 95, které je opět v areálu Výstaviště v Průmyslovém paláci je Helena Albertová, účastní se 42 zemí. Zlatou trigu si odnáší expozice Brazilie, zlatou medaili a zvláštní zlatou medaili Velká Británie a Německo. V tématické sekci – Publikace o scénografii obdrží zlatou medaili PhDr. Věra Ptáčková za knihu „Zrcadlo světového divadla“, stříbrnou medaili expozice divadelní architektury a projekt Divadla Archa v Praze architektů Miroslava Meleny a Ivana Plicky.

PQ 99 uzavírá poslední dekádu milénia a hodlá naplnit idee a sny dříve neuskutečněné. Má opět záštitu prezidenta a Unesca, podporu OISTAT, hl.města Prahy (Praha-evropsklé město kultury 2000) a Průmyslový palác na Výstavišti. Pořádající DÚ má nového ředitele Ondřeje Černého, který sestavuje nový organizační tým. Stále žádané propojení živého divadla s výstavou se začíná naplňovat, projekt „Le Campement“ nabízí před Průmyslovým palácem řadu inscenací, PQ provázejí workshopy, dílna LightLab, v budově Mánesu je velká retrospektiva významného britského scénografa Ralpha Koltaie, na Výstavišti je architektem Jindřichem Smetanou a kol. postavena replika londýnského Globu. Vynikajícím příspěvkem k prolomení „galerijní tradice“ PQ je projekt manželů Martiny a Jana Svobodových „PQ dětem“, který ve střední hale interaktivně inspiruje dětskou kreativitu a přivádí na výstavu početné mladé publikum. Mezinárodní porota poprvé uděluje ceny Unesca začínajícím umělcům a kolektivům. Zlatou trigu dostává ČR (expozice Šimon Caban, Simona Rybáková, Daniel Dvořák, Petr Matásek, Jana Preková, Ondřej Nekvasil, Kateřina Štefková a Jindřich Smetana), zlatou medaili za kostým Jana Preková. V tématické sekci „Pocta scénografii“ české komisařky PhDr. Vlasta Koubská a PhDr. Věra Ptáčková představily dílo Bedřicha Feuersteina. Zlatou medaili v této sekci získal za celoživotní dílo Achim Freyer. Generálním komisařem byl Jaroslav Malina, účastnilo se 45 zemí (poprvé Jihoafrická republika) a PQ mělo konečně obsáhlý dvojjazyčný katalog (motto: “Náš společný svět“) odpovídající významu této výstavy.

S počátkem nového tisíciletí nabírá i PQ 2003 nový dech. V otevřeném multikulturním a zároveň i globalizovaném světě je jeho mezinárodní význam i dosah nezpochybnitelný. Ve světě nemá obdoby, zvažuje se možnost vazeb na jiné světové výstavy (Benátské Bienale), roste význam interdiscipli­nárních, intermediálních i multi-mediálních trendů. Heslo koncipované generálním komisařem Jaroslavem Malinou a uměleckým vedoucím projektu „Srdce PQ“ Tomášem Žižkou, parafrázuje slavné Komenského dílo: “Labyrint světa a ráj divadla“. Ve střední hale vzniká mezinárodní projekt „Srdce PQ – Infarkt konvencí“, interaktivní výstava-performance pod uměleckým vedením Tomáše Žižky, Dority Hannah (architekt prostoru) a teamu. Britská scénografka Pamela Howard organizuje s pomocí OISTAT v pravém křídle „Scenofest“, mezigenerační komunikaci mezi studenty a významnýni tvůrci. Petr Matásek konstruuje za Stavovským divadlem Boudu, prostor pro experimentální inscenace a programy. Velkým počinem je retrospektivní výstava scénografického díla slavného Tadeusze Kantora v Českém muzeu výtvarných umění a v podzemních prostorách Strahovského kláštera. Dalšími zajímavostmi jsou : výstava předního řeckého scénografa Dionisa Fotopoula v Muzeu hlavního města Prahy, v Národním muzeu výstava tradičních japonských kostýmů divadla No, a site-specific program Bienale industriální stopy (společně s konferencí o industriální architektuře) v prostoru bývalé kanalizační čističky v Ekotechnickém muzeu v Bubenči. Opět slaví úspěch PQ dětem, manželé Svobodovi vytvoří dětský program Divadlo smyslů (smysly jsou i tématy částí Srdce PQ). Účastní se 50 zemí, Zlatou trigu si odváží Velká Británie a zlatou medaili v sekci architektury Renzo Piano za projekt kulturního komplexu v Parco della Musica v Římě.

PQ 2007 se stalo manifestem reflexí současných trendů v umění i kultuře. Formy umění otevřeného prostoru, performance, street-art, body-art, site-specific, divadlo fyzické, alternativní atd. jsou dokumentovány a předváděny v široké škále, nejen ve výstavních prostorech, ale i na ulici a jinde. Vracejí se dávné rituální kořeny divadla.
PQ 2011 zodpovědělo otázku položenou v závěru předchozího odstavce zcela jednoznačně : otevřelo se téměř bez hranic. Použilo formulaci posledního generálního komisaře Arnolda Aronsona ke změné názvu na – Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru (anglicky Prague Quadrennial of Performance Design and Space). Celý organizační a výkonný team PQ 2011 se zásadně omladil, dokládaje generační změnu. PQ 2011 sice zachovalo dřívější dělení na soutěžní sekce zemí a regionů, architektonickou a studentskou , jakož i úspěšné PQ dětem, ale v duchu akcentu na expandující scénografii přidalo intersekci (nedisciplinovaný projekt intimita a spektákl) a extrémní kostým. Přibylo světlo a zvuk a cyklus rozhovory (talks), jako kreativní a interdisciplinární diskuse o současné scénografii. Po požáru Průmyslového paláce se centrum PQ usídlilo ve Veletržním paláci, intersekce byla na Piazzetě ND, světlo a zvuk na Nové scéně ND, architektura v Pražské křižovatce (kostel sv. Anny), scénofest byl na DAMU. Úroveň organizace a propagace odpovídala významu velké mezinárodní výstavy, akreditační a informační centrum, obchod i knihkupectví ve Veletržním paláci skvěle fungovaly. PQ mělo bohatý doprovodný program a pokřtilo několik nových zajímavých publikací a videozáznamů. Stále snadnější dostupnost současných moderních technologií a expanze nových médií výrazně ovlivnila podobu celého PQ. Zásadní programová otevřenost a důraz na performativní charakter divadelních projektů v duchu Lehmanova „Postdramatického divadla“, které jistě budou žhavým tématem budoucích diskusí, však jednoznačně prokázaly životnost – dokazuje to návštěvnost a zájem veřejnosti. PQ 2011 nepochybně dostálo svého předsevzetí stát se živou výstavou.

Jaroslav Malina

Doporučená literatura. (Částečně i použitá literatura)
Ptáčková, Věra: Česká scénografie XX. Století. Odeon, Praha 1984.
Ptáčková, Věra: Zrcadlo světového divadla. Divadelní ústav Praha, 1995.
Bílková, Marie; Ptáčková, Věra; Hilmera,Jiří; Adamczyk, Vladimír: PQ 95, PQ 99, A Mirror of World Theatre II. Divadelní ústav Praha, 2001.
Gabrielová, Jarmila: Kronika Pražského quadriennale. Divadelní ústav Praha, 2007.
Koubská, Vlasta: František Tröster Básník světla a prostoru. Divadelní ústav, Obecní dům, Národní muzeum, 2007.