Jako hlavní osu pro vybudování dětského projektu jsme použili téma Kabinet kuriozit.

Proč zrovna kabinet kuriozit na výstavě věnované scénografii? Kuriozita je věc, která člověka přivádí k údivu a zamyšlení. Může to být zázrak přírody, ale stejně tak to může být i jedinečný předmět, který jeho autor důkladně promyslel, při jeho výrobě mu vtiskl část sebe sama i schopnost oslovovat jeho prostřednictvím diváky či obdivovatele. Stejně tak PQ – neprezentuje běžnou divadelní produkci, ale výsledky výjimečné práce, které přinášejí údiv, překvapení, emoce… Výstava PQ je vlastně takovým velkým kabinetem kuriozit.

Zadání pro pedagogy bylo velmi volné. Měli s žáky vytvořit exponáty do kabinetu kuriozit – jediné omezení byla velikost. Vzhledem k plánované instalaci se kuriozity měly vejít do krabiček o rozměrech 20×20×20 cm. Abychom pedagogům usnadnili práci, opět jsme připravili inspirativní materiál. V něm jsme se zabývali nejen tím, co je považováno za kuriozity, ale také historií sběratelství, muzejnictví, vynálezectvím… Jako obvykle jsme texty podpořili množstvím obrazového materiálu. Informace v žádném případě nemohly být komplexní – to ani nebylo naším cílem. Hlavním smyslem tohoto materiálu bylo především otevřít šíři tématu, nastínit možnosti přístupů a hlavně poskytnout pedagogům informační a obrazový základ, bez kterého nelze žádný projekt postavit.

Výsledky práce dětí a studentů jsme prezentovali v instalaci nazvané jak jinak než Kabinet kuriozit. Uvnitř velké kostky vestavěné do haly Veletržního paláce jsme vytvořili jednoduché „bludiště“ z 1000 papírových krabiček, které sloužily k ukládání a prezentaci kuriozit. Do konce výstavy se podařilo Kabinet zaplnit jak kuriozitami, které vznikly na školách, tak i těmi, které vyrobili dětští návštěvníci přímo na místě.

Kabinet kuriozit má ale i svou virtuální podobu. Pomocí důmyslného zařízení byla každá kuriozita před svým umístěním do kabinetu vyfotografována. Tato fotografie se jednak promítla na zeď nad prostorem dílny, ale zároveň se archivovala v úložišti na webových stránkách. To vše automaticky díky technice a počítačovému programu, který jsme nechali připravit.

Stejně jako při minulém ročníku jsme využili webových stránek a dali je k dispozici pedagogům k ukládání fotografií z průběhu příprav ve školách. Tím vznikl virtuální katalog projektu.

Program na výstavě

Pro všechny dětské návštěvníky byl na výstavě připraven program, který je provedl výstavou a nabídl jim další možné aktivity. Na prohlídku výstavy jsme připravili hru na osvědčeném principu. Hra tentokrát vycházela z tématu kuriozit a představovala výstavu jako velmi objemný kabinet kuriozit. V jednotlivých národních expozicích děti hledaly další kuriózní předměty. Cesta je dovedla k trezorům, ve kterých našly ukryté ty nejvzácnější – loutky Petra Nikla a objekty Krištofa Kintery.

Na výstavě se děti pohybovaly po čtyřech trasách. Každá trasa vedla po osmi různých expozicích. Expozice děti poznaly pomocí speciálních popisek, které jsme umístili na stojánky před ně. Byly vytvořené – jak jinak – z krabiček. Popisky odkazovaly k další expozici na trase. Mělo to ale háček – název expozice byl přetištěný červeným rastrem a návštěvníci si ho mohli přečíst jen pomocí brýlí s červeným filtrem. Tyto brýle dostaly děti jako dárek spolu s pracovním listem – plánem výstavy.

Dílna na výrobu kuriozit

Děti, které se neúčastnili projektu Kabinetu na školách, si mohli svou kuriozitu vyrobit přímo na výstavě ve výtvarné dílně. Pro jejich realizaci jsme vybrali jednoduché a snadno spojitelné výtvarné materiály – aby práce netrvala dlouho. Dílna měla velký ohlas – do tvoření se pustili nejen děti, ale i dospělí. Děti se občas nechtěly s vytvořenou kuriozitou rozloučit – pak se osvědčil veřejný archiv Kabinetu na webu. O jeho navštěvovanosti jsme se přesvědčili už po prvním víkendu, kdy nastaly potíže se síťovým připojením.

Dětská cena nejzajímavější expozici

Jako vždy nás velmi zajímala reflexe dětí na shlédnuté expozice. Hlasování o nejzajímavější expozici probíhalo hned poté, co si děti po návratu z tras otevřely trezory se vzácnými kuriozitami. K hlasování sloužily speciální listy, které se tázaly nejen po nejzajímavější instalaci, ale také po důvodu, proč si dítě vybralo tuto instalaci. Vyplněné listy naplňovaly návštěvní knihu na speciálním stojanu.
Opět jsme se přesvědčili, že děti při cestě po trasách prochází i jinými než vybranými instalacemi – mnoho hlasů získaly i instalace mimo ně. Velmi často se děti také vracely do výstavy, aby si doprohlédly, co neviděly, aby zjistily, komu patří instalace, která je zaujala, ale nebyla na jejich trase… Zkrátka stejně jako vždy přistupovaly k hlasování velmi odpovědně. Soupeření mezi expozicemi bylo tentokrát velmi těsné. Čtyři expozice se od prvního dne střídaly na prvních místech hlasování. Nakonec zvítězila expozice Turecka. Potěšitelné je, že expozice ČR se umístila v těsném závěsu na 2. místě.

Prostor dětské sekce

Prostor dětské sekce byl jako vždy srdcem veškerého dění okolo programu při výstavě. Tam přicházely školy přinášející kuriozity, startovala a končila tu hra provázející výstavou, organizovaly se tu školní skupiny, informovali jsme o programu, nabízeli jej individuálním návštěvníkům, vytvářeli jsme tu web i návštěvní knihu s hlasováním o Cenu dětského návštěvníka. Byl ale také místem odpočinku a srazů… Chod celého programu řídilo celkem sedm lidí (o jednoho více než před čtyřmi lety): jeden člověk u vchodu přiváděl školní skupiny a nabízel program rodinám s dětmi, pět lidí organizovalo chod tras, pohyb dětí po výstavě, návštěvy školních skupin, dokumentaci a instalaci kuriozit, běh dílny… a jeden člověk se staral o technické zabezpečení (web, projekci, fotografování kuriozit…).

Připravili jsme také jakýsi souhrn informací představujících výstavu středoškolským studentům. V několikaminutovém povídání jsme představili historii i současnost Quadriennale (i směřování scénografie), koncepci výstavy a nad plánkem pro děti jsme je upozornili na místa, která by neměli minout (studentskou sekci, Extrémní kostým, další sekce…).