Něco málo o oděvu, odívání a módě
Obrázky dokumentují vztah módy k dalším uměleckým oborům.
V nejširším slova smyslu je oděv definován jako „krytina“ pro tělo člověka. V souvislosti s oděvem a odíváním se velmi často objevuje slovo móda, které je v podstatě synonymem slova oděv. Móda pravděpodobně vznikla velmi záhy po vzniku oděvu jako takového. V proměnách módních trendů se skrývá příslib konečného nalezení ideálu „krásy“. Síla naší ochoty tomu uvěřit svědčí o důležitosti módy v životě lidí. Móda je velmi živá a neplatí pro ni žádná pravidla – popření předchozího a návrat k minulému jsou častým projevem její neuchopitelnosti. Francouzský výraz pro módu – vogue – ji zároveň velmi dobře charakterizuje. V překladu znamená vlnivý pohyb. Móda může vše – i beztrestně cestovat časem a prostorem a využívat prvků futuristických, historických, folklórních, etnických… I přes tyto její vyjmenované svobody se móda drží ve specifických vztazích ke kultuře, ve které vzniká. Proto může být velmi inspirující sledovat její vazby například k malířství, architektuře nebo i k hudbě.
Móda samozřejmě také odráží situaci ve společnosti – za samostatnou studii by stálo sledování vývoje dámského oděvu v souvislosti se změnami jejího postavení ve společnosti.
I když má oděv schopnost vyjadřovat naši individualitu, právě v módě se velmi prosazuje potřeba napodobování. Podle vědců je napodobování (mimetismus) jednou z možností obrany, je to přirozený stádní reflex. I když člověk napodobuje ostatní, přesto v této nápodobě hledá vlastní formu autostylizace (hledá ideální představu sebe samého, pohled na sebe „zvenčí“). Velmi důležitým prvkem je také přebírání vzorů od významných nebo populárních osobností – od Madam Pompadour po dnešní herce a zpěváky.
Kdo tedy módu vnáší do života? Lidé, kteří mají dostatek prostředků (finančních příp. mediálních) a citlivosti. Když se ohlédneme do minulosti, otázky módy se týkaly vždy jen nejbohatších vrstev obyvatel s určitým kulturním povědomím, kteří měli zároveň prostředky k zachycení sebe sama v módní stylizaci (k namalování portrétu, vytvoření fotografie určené k mediální prezentaci). U níže postavených vrstev lidí převažovala praktická funkce oděvu, jehož podoba byla ovlivňována zvykem, tradicemi, folklórem a módní prvky se v něm objevovaly jen v transponované podobě. Ve 20.století došlo k velmi zajímavému posunu: hlavními „konzumenty“ módy jsou mnohem mladší věkové kategorie, než tomu bylo v minulosti. Zřejmě to souvisí s dynamikou módy, která mnohem víc odpovídá dynamičnosti mladých lidí.
S vývojem lidské společnosti se velmi proměnil i vztah člověka k oděvu – proměnily se hodnoty. Zatímco ve středověku byly šaty majetkem, často i přenosnou investicí (drahokamy, zlato a další nákladné materiály), ještě v 19.století byl oděv rodinným majetkem, který se dědil a o nějž se s náležitou úctou pečovalo (boty, kroje…). Průmyslová revoluce posunula oděv do kategorie spotřebního zboží, ale zároveň s tím vznikla také kategorie výlučných oděvů – uměleckých výtvorů. Hodnotou přestala být okázalost oděvu, ale stala se jí preciznost vypracování a kvalita materiálů ve smyslu technické dokonalosti: nemačkavosti, nepromokavosti, stálosti barev, snadnosti údržby… nikoliv trvanlivosti. Vývoj médií (televize, tiskoviny) zase ovlivnily rychlost proměn módy. A tak dochází k paradoxu, že oděv stárne mnohem dřív po stránce módní než po stránce funkční. Navíc rychlost jeho výroby (ušití pánských kalhot trvá pouhých několik minut) vytváří na trhu nadbytek oděvů. Snaha o jeho prodej vede k záměrnému snižování kvality – trvanlivosti oděvu. Papírové šaty a prádlo na jedno použití jsou extrémním důsledkem této situace. Za těchto podmínek je oděv jako takový devalvován a my se stáváme „výrobci marnosti“ (označení sociologa Vance Packarda).
Vývoji módy od poloviny minulého století musíme přiznat důležitý pozitivní rys: je velmi tolerantní.
Umělecká díla jsou dokumentem vývoje módy.
V historii móda vždy vytvářela pevnou linii, které se museli držet všichni na určitém stupni společenského žebříčku bez rozdílu věku. V současné době vedle sebe existuje mnoho módních proudů ovlivněných vkusem a založením jejích nositelů (romantický, sportovní, střízlivý…), móda je velmi odlišená i generačně.
Móda je součástí životního stylu a zároveň je jeho dokumentem.
Lidé nosí oděvy ze dvou základních důvodů – z důvodu funkčního a sociálního.
Oděv jako funkční technologie
Praktickou funkcí oděvu je chránit citlivé a lehce zranitelné lidské tělo před vnějšími vlivy prostředí. Nejen před počasím – silným slunečním světlem, horkem, chladem, deštěm sněhem… - ale také před hmyzem, kontaktem s drsnými materiály, chemikáliemi, zbraněmi… Lidé překypují extrémní vynalézavostí ve vymýšlení oděvů řešících praktické problémy:
>>>
Na hranici této kategorie je oděv jako ochrana těla před zraky jiných lidí:
<<<
Mnohdy funkčnost oděvu zasahuje už do druhé kategorie – oděvu jako sociální zprávě:
Oděv ale slouží také jako zavazadlo – kapsy, váčky, poutka… slouží k uložení, přenášení a pohotovému zpřístupnění nejdůležitějších „drobností“, které potřebujeme mít u sebe. V naší evropské současnosti to bude nejspíš peněženka, kapesník, mobil, seznam s nákupem apod. Co byste ale v podobných zařízeních našli v historii? V období vrcholného baroka třeba vonné směsi, které měly přehlušit zápach těla. V jiných kulturách přisuzují důležitost jiným věcem – třeba pupeční šňůře nebo zbrani.
Není ojedinělá situace, kdy se vysoce funkční oděv stane módním prvkem. Klasickým příkladem jsou džínsy, které vznikly počátkem 20.století jako pracovní oděv a později se staly módním manifestem jedné generace.
Oděv jako sociální zpráva aneb šaty dělají člověka
Oděv a oděvní doplňky o nás zároveň předávají sociální zprávy:
- o pohlaví člověka
- o jeho sociálním postavení (bohatství a chudobě)
- o zaměstnání (uniformy)
- o etnickém nebo náboženském příslušenství
- o manželském stavu
- o sexuální „dostupnosti“
- o příslušnosti k určité zájmové nebo generační skupině
- o události, na kterou se chystáme, nebo ji právě zažíváme
Oděv může tím pádem být výzvou ke komunikaci, nebo naopak jejím odmítnutím. Aby „kód“, který oděv nese, fungoval, musí být obecně známý. Neznalostí kódu nebo jeho špatnou volbou můžeme vyvolat nechtěné odezvy okolí.
1) Oděv tradičně rozlišuje pohlaví
Nastávající maminky řeší dilema, zda pro svého očekávaného potomka pořídí výbavičku v modré nebo v růžové barvě. Všichni bez výjimky vnímáme příslušnost těchto barev – modrá chlapci, růžová děvčátka. Kde se ale toto rozlišení bere? Velmi zajímavé výsledky ukázal jeden celosvětový průzkum zaměřený na otázku, do jakých barev jsou oblékány děti z různých koutů světa. Velkým překvapením bylo zjištění, že ve všech zemích zahrnutých do projektu jsou chlapci oblékáni modře, zatímco děvčátka do barev odpovídajících barvě jejich pokožky (hnědá – Afrika, světlejší hnědá – Indie, Mongolsko, červená – indiáni, žlutá – Japonsko, růžová – Evropa…). Byť výzkum nepřinesl přímou odpověď, je jasné, že tato tradiční příslušnost barev k pohlaví vyvěrá z velmi hluboké minulosti lidského rodu. Jednou z teorií je hledání souvislostí mezi odkazem modré barvy k nebi (růst, pokračování, volnost, komunikace s bohy...) a tělové barvy k zemi/tělesnosti (základ, život, zrození, kořeny...).
Stejně tradiční bylo i rozlišení mužského a ženského oděvu, které zrušilo až 20.století. Ale
i v historii se několikrát stalo, že se ženský oděv velmi přiblížil mužskému:
1787
1937
1890
2) Sociální status
V mnoha společnostech, si vysoce postavené osoby pro sebe rezervují zvláštní části oděvu nebo jeho výzdoby jako symbolů svého sociálního postavení. Ve starověku mohli pouze římští senátoři nosit oděvy barvené purpurem. Na Havaji mohli vysoce postavení náčelníci nosit typické věnce kolem krku vyrobené nikoliv z květů, ale z vorvaních zubů nebo z lidských vlasů (palaoa). V Číně před založením republiky mohl jen císař nosit žluté oblečení. Právě v tradičních kulturách, jako je Čína nebo Japonsko, vznikly propracované systémy určující, jak má být oděn a ozdoben člověk na různé úrovni tradiční společnosti. Být vhodně oblečen a dokonale upraven bylo a je pro Japonce záležitostí nejen estetickou - projevem ohleduplnosti k okolí, ale i otázkou sebeúcty.
>>>
V západních společnostech žádná podobná práva neexistují. Hlavním zákonem, který tu platí, je zákon financí - vysoká cena oděvů účinně limituje možnosti jejich nákupu. Druhým zákonem je obava z vyloučení z vrstvy společnosti, ve které lidé žijí. Je přirozeností člověka se odíváním stylizovat směrem „nahoru“ ve společenském žebříčku, nikoliv „dolů“. <<<
3) Zaměstnání
Uniforma je nedílným znakem mnoha povolání. I když podstatou uniformy je její funkčnost, přesto jsou mnohé vytvořeny tak, aby komunikovaly s okolím – uniformy policistů mají vzbuzovat respekt, uniformy hradní stráže důstojnost atd. Někdy může místo uniformy posloužit jen její součást – atribut (např.vysoká kuchařská čepice jako znak šéfkuchaře).
Uniformy ale nejsou vyhrazeny jen pro zaměstnance.
I na mnohých středních školách jsou povinné. Jejich smyslem je především setřít sociální rozdíly mezi žáky a omezit projevy manifestace odlišností, ze kterých mohou vyplývat negativní jevy – např.šikana.
Podobnou funkci – tj.setření rozdílů – má i mnišský oděv, který je také uniformou.
4) Etnická nebo náboženská příslušnost
V mnoha částech světa najdete kroje, specifické typy oděvů nebo doplňků a ozdob, které dávají na vědomí příslušnost svého nositele k určitému území (vesnici), ke kastě, k rodu, k náboženství, k řádu… Úplnou informaci z nich vyčte opět jen ten, kdo zná „kód“ skrytý v oděvu.
5) Manželský statut
Je zajímavé, že vstup do manželství se odráží především v odívání žen a to především změnou pokrývky hlavy. Zatímco svobodným ženám je v mnoha zemích (i v historii) povoleno nosit rozpuštěné vlasy a obnažené některé části těla (výstřih, paže, kotníky…), svatbou se vše mnění. V bibli se uvádí, že vdané ženy zakrývaly své vlasy a obličej hustým závojem, který odkládaly jen doma a před příbuznými. Od románské doby musela vdaná žena ukrýt své vlasy, krk a výstřih plátěnou rouškou. Tato proměna se
u nás stala součástí svatebního rituálu – čepení. Například na Hané vdané ženy nesměly ukázat své vlasy ani svému muži. Proto na nich nosily pod šátkem ještě bílé ozdobně pletené čepce.
Oděv vdané ženy se často liší i barvou a vzorováním. Například u beduínů, kde ne nošení pokrývek hlavy nutností, rozpoznáte vdanou ženu od svobodné barvou šátku – modrý patří svobodné, červený vdané. V Chorvatsku je to jinak – vdané patří modrý, svobodné bílý…
U afrického kmene Hamar poznáte vdanou ženu podle mohutných kovových obručí kolem krku. U kmene Ndebele mají náramky na rukou
i nohou. U kmene Zulu nosí krásné klobouky, ve tvaru hluboké mísy, často zdobené korálky.
V Japonsku si vdané ženy na tradičním oděvu – kimonu – uvazují ozdobný pás obi vpředu zavázaný do čtverhranného tvaru, nazvaného buben. Dívky a neprovdané ženy nosí dekorativnější a nadýchané vázání nazvané v překladu “rozčepýřený vrabec“.
Židovské ženy nesmějí nosit kalhoty, naopak musí nosit zakryté paže, nohy a vlasy.
Velmi častá je také změna líčení nebo znaků malovaných na tělo. Typickou je indická tečka mezi obočími (bindi) - znamená, že je žena zasnoubená. Vdané ženy si kromě bindi barví červeným kumkumovým práškem pěšinku mezi vlasy uprostřed hlavy. V Japonsku si vdané ženy černily zuby, vyholovaly obočí a překreslovaly je vysoko na čelo a rty líčily do tvaru malého srdíčka.
Podobně se v mnoha kulturách mění oblečení žen, pokud ovdoví.
6) Sexuální zájem
Protože je oděv prostředkem komunikace, umožňuje také vyjádřit výzvu a touhu zalíbit se. Sexuální a erotický symbolismus se projevoval v oděvu mužů i žen v průběhu staletí nejrůznějšími způsoby. Střídalo se odhalování a zahalování, tvarové zdůrazňování i potlačování částí těl (mužů i žen) s erotickým významem. Zdůraznění erotiky bylo u ženského oděvu vždy výraznější než u mužského. Už proto, že má-li představovat ideální ženu, má představovat především ideální sexuální objekt. Až do 20.století byla erotika v oděvu uplatňovaná velmi rafinovaně. K otevřenému přiznání sexuální vyzývavosti došlo až ve druhé polovině minulého století. K tomuto vývoji přispěl film a tisk s módními fotografiemi.
Na minisukně, průsvitné blůzy, vysoké rozparky i podpatky se dá nahlížet i jinak. Jako na dovršení procesu emancipace žen – emancipaci sexuální („mé tělo patří jen mě a já rozhodnu, jak s ním budu zacházet“). I když byla tato emancipace obzvlášť v 60-tých letech proklamována s určitou agresivitou, měla zvláštní protipól v mužské módě. Objevil se neoromantismus a s ním mladí muži s volnými oděvy a dlouhými vlasy. Zrodil se pojem unisex – střihy kalhot, trik, blůz, košil, svetrů…, která mohou nosit obě pohlaví.
Až do 20.století se mužský oděv co do nákladnosti
a okázalosti zcela vyrovnal oděvu ženskému. V minulém století došlo k „vystřízlivění“ mužského oděvu. Neznamená to však, že by se muži vzdali snah zalíbit se ženám. Jen to činí jinými prostředky: auty, telefony, přehravači… které se stávají módními doplňky.
Protože oděv může nést velmi silnou sexuální zprávu, vyvinuly se oděvní fetiše. Fetiše jsou zdokumentované v každé kultuře a jsou doložené i historicky.
7) Příslušnost k určité zájmové nebo generační skupině
Pokud se vám zdá, že odívání současné mládeže je velmi monotónní a „okopírované“ vězte, že mnohem spíš než o módní trend jde o manifestaci příslušnosti ke stejné generaci. Stejné je to
i s piercingem a tetováním – podle teorie popsané v části věnované historii odívání patří také k oděvu. Toto vše je projev typický pro pubescentní a adolescentní věk a je reakcí na módu a životní styl určovaný rodiči. S dozráváním individuality člověka následně dozrává i jeho potřeba po individuální prezentaci sebe sama prostřednictvím svého oděvu.
Podobné to bylo na počátku hnutí hipies. Jenže se jednalo
o velmi silnou manifestaci vůči tehdejšímu aktuálnímu stavu americké společnosti a jeho zahraniční politice. Tato vlna ale neskončila jen jako módní trend. Zasáhla celý životní styl – sociální a právní systém, politiku, literaturu a umění vůbec... Hnutí hipies se později stalo inspiračním zdrojem ke kterému se vrací současná móda i design.
I mnoho dalších skupin a subkultur vyjadřuje své příslušenství prostřednictvím oděvu:
K označení příslušnosti může postačovat i jen oděvní detail – např.žlutý špendlík u Vontů (z Foglarových knih
o Rychlých šípech).
7) Oděv jako esence okamžiku
Mnohé události máme spojené se speciálním typem oděvu. Životní události (svatby, pohřby…), společenské akce (plesy, koncerty…), ale i další okamžiky (sportovní utkání…), které vnímáme jako důležité, prožíváme i přes oděv a jeho přípravu. Můžeme říct, že příprava oděvu, líčení a úprava účesu je zároveň startováním našeho očekávání.
V Indii se večer před svatbou nevěstě malují po rukou obrazce z henny. Výroba trvá několik hodin. Do výsledné kresby jsou ukryta jména ženicha i nevěsty a ženich je má při obřadu najít.
Oděvní tvorba se často dotýká hranic umění, oděv může být také uměleckým dílem. Přesto mezi odíváním a uměním zůstává velmi vyhraněný rozdíl, který vyplývá už z podstaty samotné módy. Zatímco móda oděv vytváří a proměňuje, umění se módním diktátem neřídí. Ba právě naopak – dalo by se říct, že umění velmi často módu popírá a kritizuje.
Přesto je oděv pro výtvarné umění téma velmi lákavé a mnoho výtvarníků jej zpracovává. Následující příklady jsou toho důkazem:
Man Ray - realizace šatů podle jeho návrhu (20. léta minulého století)
Susan Stockwell - dámské šaty vyrobené z papírových map (www.susanstockwell.co.uk)
Doyle - večerní šaty (www.doylenewyork.com)
Adriana Bertini - dámské šaty vyrobené z prezervativů (www.adrianabertini.com.br)
neznámý autor - Instalace ze šatů barvených přírodními barvivy
neznámý autor - šaty z plyšových hraček
Leigh Pennebaker - Ashley, Carmen (objekty v životní velikosti - www.leighpennebaker.com)
neznámý autor - šaty ze zeleniny a ovoce vyrobené jako reklama pro firmu Wish Bone
neznámý autor - kolekce šatů vyrobených z balónků
Milan Knížák - z kolekce malovaných oděvů
Donna McCullough - šaty vyrobené z použitých plechovek
Kateřina Vincourová - Z lásky (část instalace - šaty a prádlo vyrobené z igelitu a fluorescenčních výseků)
Krištof Kintěra - Plumbař (část instalace - olovo)
výtvarná skupina BKS - Trucovna nekonformních ikebanářů (akce)
Jiří Světínský - Košile (digitální tisk na textilu)
ACT (Art Communication Tool) z kampaně Women on Wave - žensky angažované texty na „intimních partiích“ oděvů
Aneta Mona Chisa, Lucia Tkáčová – Jeho helma (objekt - obháčkovaná bezpečnostní helma)
Výtvarná skupina Matky a otcové – Manželka spacák, typ Eva
V dalším výběru jsou výtvarníci používající oděv jako kostým:
Joseph Beuys – Coyote, I like America and America likes me (performance - oděv jako izolace)
Lygia Clark – Já a ty: Cyklus látka-tělo-látka (akce - oděv jako izolace)
Tomáš Ruller – Perron 3 (akce - rozbourání běžné situace neběžným oděvem)
Jiří Surůvka jako Batman (oděv = proměna)
Tomodachi No Uran Chan – Mário, Melinda etc. (fotografie z akce - oděv = proměna)
Björn Melhus – U man (16mm film - oděv = proměna)
Tělo jako oděv:
Martha Maria Pérez – Vytrvalost (fotografie)
Pirre Daguin – Body Built (fotografie)
Současné japonské tetování
Nové trendy v líčení (Japonsko)
Střípky z historie oděvu
O důvodech a době vzniku prvního oděvu nevíme samozřejmě nic. Existuje ale několik teorií, které stojí za to zmínit. První, která nás napadne, se týká vzniku oděvu jako ochrany před nepřízní počasí. Druhá teorie představuje potřebu ukrytí nahého těla v souvislosti s vývojem lidského mozku a pocitu studu – tento názor se objevuje i v Bibli. Poslední teorie, kterou představujeme, vnímá oděv jako prvek vložený mezi nahé tělo a okolní svět – tedy nejen nepřízeň počasí, ale i přírody, osudu, bohů. Pak mezi oděvy patří i amulety, tetování apod., i když jejich funkce se pohybuje „jen“ v rovině symbolického významu.
Pokud bychom připustili, že systémy znaků použité v tetování nebo při „výzdobě“ oděvů mají svůj smysl, pak podle této teorie patří oděv mezi komunikační prostředky podobně, jako řeč nebo mimika. Domyšleno do konce: oděv je prostředek, jímž komunikujeme se světem, jeho prostřednictvím zjevujeme informace o sobě i o našich názorech na svět.
Ve starověku byla ideálem řecké kultury harmonická osobnost. Spojení krásy a dobra bylo typickým prvkem tohoto období. Antické Řecko vytvořilo typ oděvu, který na postavě člověka přirozeně splýval. Obkresloval jeho přirozenou linii a pohyb. Oděv byl na člověku přizpůsoben podle jeho představ. Oděvy si byly velmi podobné, jen se lišily v množství a způsobu vlnění. Plášť, nazývající se chitón, se skládal ze dvou obdélníkových pruhů látky s otvorem pro ruce, šikmo se ovinul kolem těla. Oděv žen se nazýval peplos, což byl obdélník ovinutý kolem těla upevněný na ramenou sponami. Další vrstvou byl himation – svrchní ovinovací oděv z vlny. Nosili jej jak muži tak i ženy. Muži používali i krátké pláštíky zvané chlamysi.
Byzantská móda se hodně odvíjela od módy římské, ale byla ovlivněna orientem. Proto byl šat více nařasený, bohatší a barevnější. Působil však ztuhle. Nevyjadřoval pohyb ani lehkost, protože velké ornamenty a tuhé, bohatě vyšívané pásy mu to nedovolily. Bílá barva znamenala v tomto období oděv smuteční. Jasné barvy převládaly. Purpurová byla vyhrazena jen královským párům, bohatší vrstvy používaly barvy zbývající. Nejčastějšími barvami byly: červená, vínová, zelená, fialová, zlatá. Vzory byly vetkané, vyšívané, dokonce i malované přímo na látky a protkávané zlatými a stříbrnými nitěmi. Objevovaly se motivy se lvem a okřídlená zvířata. Oděvem mužů byla opět tunika, jen byla delší a s rukávy, přepásaná a ukončená lemy okolo výstřihu Sagum a rukávů. Vznešenější muži měli pláště dlouhé, ostatní pak kratší (sagum). Upevňovaly se na pravém rameni agraffou (sponou). Ženy nosily dlouhou tuniku, kterou oblékaly přes štolu s krátkými rukávy a zdobily dole purpurový pásem. To bylo povoleno je ženám ctnostným. Lišila se roucha císařů, vojáků i kněží. Oděv císařův a císařovny byl posázen drahokamy a perlami, které tvořily obrubové pásy velmi charakteristické pro tuto dobu. U vojenských uniforem státních úředníků byla štola prodloužena v dlouhé roucho s dlouhými rukávy, které měly dva ozdobné pásy, od ramen až dolů, pouze vepředu.
o něco kratší než ta spodní a její rukávy se rozšiřovaly do tvaru kalicha nebo volných cípů. Okraje rukávů byly zdobené ornamenty stejně jako okraje sukně. Oděv se řídil přísnou katolickou morálkou a ukrýval celou postavu. U mužů se objevil nový prvek oděvu a tím byly nohavice vyrobené z kůže. Zpočátku byly samostatné, postupem času se spojily v jeden kus oděvu. Kalhoty byly doplňovány kratší tunikou. V tomto období se mužský oděv výrazně odlišil od ženského.
V této době se už definitivně rozdělilo oblečení domácí a společenské, světské a církevní. Rytířská doba dává velký význam ženě. Důležitým prvkem se stávala zdobnost oděvu, a to i mužského. Muži si kadeřili vlasy a holili tváře. Tepané opasky a knoflíky jsou ozdobným prvkem, jakož i různé kovové tepané spony do vlasů pro svobodné dívky. Do těchto dob byla móda jen převážně užitkovou záležitostí. Do odívání proniká zdobnost, rozmanitost, zkrátka “paráda”. I mužská móda je velmi rozmarná – jejich oděv byl často rozdělen ve středu vertikální osou a každá polovina oděvu měla jinou barvu. O Karlu IV. se málo ví, že se oblékal podle nejaktuálnější módy své doby.
V gotice začíná móda v pravém smyslu, jako ji chápeme dnes. Do této doby se nikdy nevyskytlo tolik zákazů módních výstřelků, nenapsalo se takové množství satirických veršů a humorných kreseb o oblečení, jako v této době.
Španělská renesance s sebou přináší určitý druh topornosti a přísnosti – využívá prvky typické pro brnění (zejména u ženských oděvů). Podle šatů se také žena přiřazovala k příslušné aristokratické třídě. Ženy si stahovaly pas na neuvěřitelně úzký objem (korzety) a přidáním okruží vznikl nový nepřirozený ideál krásy. 
Celý šat se skládal převážně z geometrických tvarů. Přední díl vestičky byl vyztužen tuhým plátnem nebo lepenkou a byl připevněn přezkami. Sukně byly širší, podepřené spodničkami a kovovou obručí. Korzet se stal součástí i mužského oděvu. Muži představovali v tomto období ve funkci rytíře dobyvatele světa a ženských srdcí. Vycpaný kabátec byl doplněn okružím a krátkými kulovitými kalhotami s punčochami. Na výzdobě španělského oděvu se podíleli zlatníci a vyšívači.
Materiálem se stal hlavně brokát, hedvábí a damašek. Šaty měly dodat potěšení a vyjádřit krásu. Bohatství se projevilo na ozdobách a výběru materiálu. Mužský oděv tvořila vesta, košile, kalhoty až po kolena a nízké boty. Kalhoty se doplňovaly punčochami v pastelových barvách a podvazky. Košile byly krajkové, mužské paruky se stáčely do loken.
Muži nosili stejně přehnané zdobení jako ženy: krajkové košile spolu s úzkými kalhotami po kolena, doplněné bílými punčochami a kabát s šosy (frak) si vyztužili kosticemi. Móda je rozmarná a ve všech směrech přehnaná.
První masky byly nejspíš velmi účelové – lidé se převlékali za zvířata, aby se víc přiblížili stádu. Tyto masky ale nemají s divadlem ještě nic společného. Později jsou na jeskynních rytinách zachyceny „lovecké tance“, které sice souvisely s lovem, ale nebyly jeho přímou součástí. Tady už maska získává na magickém významu. Ve stejné době se používaly masky k dalším obřadům souvisejícím se sexualitou a zachováním rodu. Magickou funkcí masky bylo ztotožnění se člověka s tím, jehož podobu přejímá a přijetí i jeho sil, schopností, dovedností, myšlenek a zkušeností. Tyto masky ale byly stále ještě zvířecí.
Snad čaroděj?
Lidská maska se objevuje až mnohem později – pravděpodobně v době přechodu k zemědělství. Vzniká kult mrtvých – manismus. Magické pantomimy dostávají povahu svátků. Vznikají kultické obřady pro zásadní situace – např.pohřby. Maskovaný člověk vystupuje i rolích duchů a démonů. Ze společnosti se vyděluje jedinec, kterému je tato magická komunikace přidělena – šaman – mnohem později se proměňuje na kněze. Obřady jsou ale přísně účelové a nemůžeme u nich hovořit o divadle.
V naší kultuře má maska a kostým asi nejdůležitější úlohu v masopustních slavnostech, které pocházejí z doby hluboce slovanské a později byly upraveny na míru křesťanství. Oslavy konce starého
a začátku nového zemědělského období jsou archetypální záležitostí a najdeme je v každé kultuře. Velmi silné byly např.v antice, kde se postupem času proměnily v karnevalové slavnosti, které dodnes přetrvávají především ve středomoří.
Kostým žida
Postavy proměněné pomocí kostýmů a masek měly dva zásadní úkoly: ochránit před působením negativních sil a měly zajistit úrodu a plodnost. Vyskytují se postavy tří typů: lidské, zvířecí a démonické. Pro nás jsou asi nejzajímavější postavy archaické, pro které je typické, že nemluví (pouze křičí, hýkají nebo mumlají) a vykonávají schématické, instinktivní nebo symbolické pohyby. Jedná se o postavy zvířecí (koza, kůň, medvěd, opice, kohout…) a démonické (smrt, ďábel, hastrman…). Původně se masky a kostýmy vyráběly z čistě přírodních materiálů (dřevo, sláma, kůže, peří…). S materiály se při výrobě kostýmů a masek zacházelo v symbolické rovině: obrácená kožešina – mnohost, plodnost, sláma, seno, hrachovina – hojnost, úrodnost, zvonky – ochrana).
Slamák
Masky se měnily historicky i regionálně. Dobře je to patrné na postavě medvěda, která u Slovanů i v antice. Původně to byla maškara obalená hrachovinou, později žitnou slámou a konečně kožešinou. Regionálně se vyskytuje jako pohřebenář, slaměník, slamák, medvěd s medvědářem, hrachovec, Bakus (od Bakchus), medvěd Masopust. Symbolizuje plodivou sílu, je spojován s mateřským kultem a vykládá se také jako totemové zvíře. Jeho úkolem v průvodu je tančit s hospodyní
a dospívajícími dcerami, aby se naplnila očekávaná plodnost.